Recenze: Prachová příšera (Dust Bunny) – Když se noční můry pod postelí stanou smrtelně skutečnými
Pamatujete si na ten iracionální, lepkavý strach, který vás jako děti přikovals k posteli, jakmile zhaslo světlo? Ten pocit, že stačí jen spustit nohu z matrace dolů a něco studeného, chlupatého a nepopsatelně zlého vás stáhne do temnoty? Bryan Fuller, tvůrce vizuálně opojného Hannibala, se vrací a tentokrát si vzal na paškál přesně tuhle primární hrůzu. Prachová příšera (v originále Dust Bunny) není jen dalším tuctovým "bubákem ve skříni". Je to bizarní, temná a překvapivě dojemná jízda, která mísí estetiku osmdesátkových rodinných hororů s psychologickým thrillerem, kde hlavní housle nehraje jen digitální monstrum, ale především herecký koncert Madse Mikkelsena.
Když jsem vcházel do sálu, čekal jsem ledacos. Fullerova tvorba je specifická – je to cukrkandl namočený v krvi. A Prachová příšera tento rukopis nezapře ani na vteřinu. Film vás okamžitě vtáhne do svého světa, který působí jako pokřivená verze naší reality. Není to ale jen o lekacích scénech. Je to film o traumatu, o ztrátě a o tom, jak se s ní vyrovnáváme, ať už nám je osm nebo padesát. A co je nejdůležitější, funguje to. Odcházel jsem s pocitem, že se doma pod tu postel raději podívám s baterkou, i když už dávno na strašidla nevěřím.
Děj filmu: Když soused od vedle je vaše jediná naděje
Příběh nás seznamuje s osmiletou dívkou, jejíž život se obrátí vzhůru nohama poté, co její rodinu údajně sežere příšera žijící pod její postelí. Nikdo jí samozřejmě nevěří. Dospělí to svádějí na bujnou fantazii a trauma, policie je bezradná. Dívka však ví své. Ta věc tam stále je. A ona se nechce stát další jednohubkou. Potřebuje pomoc, ale ne od policie nebo psychologů. Potřebuje někoho, kdo se nebojí ušpinit si ruce.
Její volba padne na souseda (Mads Mikkelsen). Ten není žádný superhrdina. Je to spíše podivín, zlomený muž, který má svých démonů víc než dost a s realitou bojuje po svém. Dívka ho v podstatě vydíráním a svou dětskou neodbytností přesvědčí, aby jí pomohl tu věc zabít. Co následuje, je komorní, ale intenzivní hon na monstrum v útrobách jednoho domu, kde se stírají hranice mezi tím, co je skutečné nebezpečí a co je projekcí narušené lidské mysli. Děj se záměrně vyhýbá klišé "hloupých postav", které v hororech dělají nelogická rozhodnutí. Tady má každé rozhodnutí svou váhu a často i bolestivé následky.
Vizuální orgie a atmosféra hustá jako prach
Pokud znáte práci Bryana Fullera, víte, že si potrpí na detaily. Prachová příšera vypadá nádherně. Kamerové záběry si hrají s barvami, stíny a texturami takovým způsobem, že i obyčejný chuchvalec prachu v koutě místnosti začne působit hrozivě. Film se nebojí ticha. Právě zvuková stránka je jedním z nejsilnějších elementů snímku. Vrznutí podlahy, šustění koberce nebo ten specifický, těžký zvuk ticha v noci – to vše buduje napětí lépe než hlasitá orchestrální hudba.
Zajímavé je, jak film pracuje s designem samotné "příšery". V době, kdy je většina monster kompletně vytvořena v počítači a vypadají příliš sterilně, se Prachová příšera vrací k taktilnosti. Máte pocit, že byste se toho mohli dotknout (a litovat toho). Fuller skvěle balancuje na hraně mezi pohádkovou estetikou a syrovým hororem. Místy si vzpomenete na filmy jako Gremlins nebo Critters, ale s moderním, dospělejším hávem, který nedovolí divákovi se jen tak uvolnit a smát.
Mads Mikkelsen: Sázka na jistotu
Pojďme si to říct na rovinu: Mads Mikkelsen by dokázal zahrát i telefonní seznam tak, že byste u toho ani nedutali. Jeho obsazení do role souseda byla trefa do černého. Není to ten typický, svalnatý zachránce. Jeho postava je zranitelná, místy až patetická, ale o to uvěřitelnější. Mikkelsen dokáže pouhým pohledem vyjádřit směsici strachu, rezignace i odhodlání. Jeho chemie s dětskou představitelkou je motorem celého filmu. Není to vztah otec-dcera v klasickém slova smyslu, je to spojenectví dvou vyvrhelů, kteří nemají nikoho jiného.
Zároveň musím vyzdvihnout i Sigourney Weaver, která se ve filmu objeví. I když má méně prostoru než Mikkelsen, její přítomnost dodává filmu gravitas. Je vidět, že herci si natáčení užívali a že scénář nebyl jen hloupou vyvražďovačkou. Dialogy jsou břitké, často s černým humorem, který skvěle odlehčuje ty nejtemnější momenty, aniž by shazoval napětí.
Verdikt: Máte se bát?
Prachová příšera není film pro každého. Kdo čeká neustálou akci a lekačky každých pět minut, bude možná zklamán pomalejším rozjezdem a důrazem na atmosféru. Pro fanoušky psychologických hororů a vizuálně vytříbených snímků je to ale povinnost. Film otevírá otázky o tom, co všechno jsme schopni vytěsnit, aby naše mysl přežila, a jakou podobu na sebe může vzít náš strach.
Je to film, který ve vás bude rezonovat ještě dlouho po závěrečných titulcích. Až přijdete domů a uvidíte v rohu místnosti chuchvalec prachu, možná se na něj budete dívat úplně jinak. Bryan Fuller dokázal, že i z něčeho tak banálního, jako je nepořádek pod postelí, se dá vytěžit prvotřídní filmový zážitek. Prachová příšera je důkazem, že hororový žánr má stále co nabídnout, když se ho chopí lidé s vizí a citem pro detail.
Pokud hledáte film na večer, u kterého se budete bát, ale který vás zároveň neponechá s pocitem prázdnoty, Prachová příšera je jasná volba. Jen si pro jistotu před spaním zkontrolujte, co máte pod postelí. Jeden nikdy neví.