Proč se už nebojíme hororů? Cesta od dětského strachu k otupělosti fanouška
Vzpomínáte si na ten pocit? Na ten mrazivý, elektrizující strach, který vám jako dítěti projel celým tělem, když jste poprvé viděli něco skutečně děsivého? Možná to byla scéna z filmu, na který jste se neměli dívat, strašidelný příběh vyprávěný u táboráku, nebo jen návštěva pouťového strašidelného domu, kde tma a neznámé zvuky vykonaly své. Ten prvotní strach je čistý, nefalšovaný a pro mnohé z nás se stal vstupní branou do fascinujícího světa hororového žánru. Byla to touha znovu zažít ten adrenalin, to vzrušení z bezpečného nebezpečí, která nás nutila hledat další a další dávky hrůzy.
Když se ze strachu stane koníček
Cesta každého hororového fanouška je velmi osobní. Začíná to nevinně. Zkoumáme městské legendy, pročítáme online „creepypasty“ a hledáme na internetu obrázky, které nás mají vyděsit. Postupně zvyšujeme dávky. Od duchařských příběhů přecházíme ke slasherům, od psychologických thrillerů k body hororu. Každý další film, každá další kniha je jako krok do hlubších a temnějších vod. Zprvu se bojíme každého stínu a leknutí. Jenže pak se stane něco zvláštního. Čím více hororů konzumujeme, tím méně se bojíme.
Najednou už nesledujeme příběh s očima vyděšené oběti, ale s pohledem kritika. Místo abychom se báli monstra číhajícího ve tmě, hodnotíme jeho design. Obdivujeme praktické efekty, analyzujeme práci kamery a rozebíráme příběhové zvraty. Strach se pomalu vytrácí a nahrazuje ho intelektuální zájem a fascinace řemeslem. Ztratili jsme onu „žízeň“ po strachu, která nás k žánru původně přivedla. Stali jsme se vůči němu imunní. Monstra, démoni a duchové už nejsou hrozbou, ale pouhými exponáty v naší soukromé sbírce hororových znalostí.
Hledání ztraceného děsu
Tento stav je pro zarytého fanouška frustrující. Chybí nám ten původní pocit, ta autentická hrůza. A tak hledáme dál. Ponořujeme se do extrémnějších subžánrů, objevujeme artové a obskurní snímky z celého světa v naději, že v nás konečně něco probudí ztracené emoce. Objevíme například díla jako od japonského mistra hororové mangy Džundžiho Ita, jehož surrealistické a nejednoznačné vize nás fascinují svou kreativitou a originalitou, ale ten skutečný, primární strach stále nepřichází. Začneme si klást otázku: „Je problém v hororovém žánru? Vyčerpal se? Nebo je problém ve mně?“
Pravda je taková, že chyba není na straně tvůrců. Horor jako žánr je stále živý a neustále se vyvíjí. Pro nové diváky, kteří do jeho světa teprve vstupují, je stejně děsivý a vzrušující, jako byl kdysi pro nás. Problém skutečně spočívá v nás, ve zkušených divácích. Vyměnili jsme totiž strach za pochopení. Rozebrali jsme mechanismus hrůzy na tak malé součástky, že už nás nedokáže překvapit jako celek.
Mistrovství, které zabíjí kouzlo
Tento fenomén skvěle popsal spisovatel Mark Twain, když mluvil o své zkušenosti kormidelníka na řece Mississippi. Vzpomínal, jak jako nováček vnímal krásu a romantiku řeky – rudé západy slunce, mihotající se světla, tajemné mlhy. Ale jakmile se řeku naučil dokonale „číst“ z profesního hlediska – každý proud, každou mělčinu, každé znamení nebezpečí – všechna ta krása a poezie zmizela. Viděl už jen nástroj své práce. Stejně tak my, fanoušci hororu, jsme se stali zkušenými kormidelníky v moři strachu. Naučili jsme se předvídat „lekačky“, známe všechna klišé a víme, jak fungují příběhové struktury. Ztratili jsme schopnost nechat se jen tak unášet proudem děsu.
Naše snaha o „zvládnutí“ hororu nás paradoxně připravila o ten nejcennější prožitek, který nabízel. Už nikdy nezažijeme ten panický strach jako dítě, které se bojí tmy pod postelí. A i když této ztráty můžeme litovat, naše láska k žánru nezmizela. Jen se proměnila. Je hlubší, založená na obdivu k tvůrcům, k jejich fantazii a schopnosti vytvářet světy, které nás kdysi tak děsily.
Přesto existuje naděje. Občas, když to nejméně čekáme, se objeví dílo, které naší obranou pronikne. Nebo se ocitneme v situaci, která nám po letech nečekaně připomene, jaké to je se doopravdy bát. Může to být návštěva opravdu povedeného strašidelného domu po letech cynismu. A v tu chvíli, kdy se nám na kratičký okamžik vrátí ten starý známý pocit, si uvědomíme, jak je vzácný a speciální. Je to připomínka toho, proč jsme si horor zamilovali, a potvrzení, že i v duši toho nejotrlejšího fanouška se stále skrývá to vyděšené dítě, které jen čeká na správnou chvíli, aby se mohlo znovu začít bát.
Zdroj: