Stephen King: Psaní jako archeologie a umění čtenáře zranit
Stephen King je považován za mistra moderního příběhu, autora, jehož díla definovala žánr a zasáhla miliony čtenářů po celém světě. Jeho schopnost nahlédnout do obyčejných životů a odhalit v nich neobyčejné – a často děsivé – skutečnosti je jedinečná. Setkali jsme se, abychom si povídali o tom, co ho pohání, o jeho tvůrčím procesu a o tom, proč by literatura měla čtenáře nejen těšit, ale i pořádně „sevřít“.
Ano, je to pořád ten samý chlapík. Vůbec se nezměnil, nestárne. Pořád přichází a říká: „Pojďme do práce. Je čas se bavit. Jdeme na to.“
Velká část vašeho díla je neodmyslitelně spjata s jedním konkrétním místem – s Maine. Proč je pro vás toto místo tak zásadní?Vyrostl jsem tam. Je to místo, které znám nejlépe. Věřím v pravidlo, že máte psát o tom, co znáte. Myslím, že pokud píšete věci, které jsou nadpřirozené nebo fantasy, je ještě důležitější psát o tom, co znáte, abyste příběh skutečně uzemnili v realitě.
Když jsem napsal své první knihy, měli jsme s ženou trochu peněz a já jí řekl, že bychom měli na chvíli odjet někam jinam, poznat jinou část země. Nakonec jsme si otevřeli atlas, já zavřel oči a prstem ukázal na Colorado. Žili jsme tam asi rok. Ale i když se podívám zpět na knihy z Colorada, jako je Osvícení nebo Svědectví, stále v těch postavách vidím tu citlivost a mentalitu lidí z dělnické třídy z Maine, se kterými jsem vyrůstal. Vzal jsem si své Maine s sebou. Takže ano, asi je pravda, že si své místo nosíte všude s sebou.
Přesto jste kdysi řekl, že nevěříte na „literaturu z Maine“.A stále tomu nevěřím. Všechny nálepky jsou špatné. Je to prostě americká literatura. Samozřejmě, mohl bych vybrat pár povídek, které jsou vyloženě „místní koloritem“. Třeba povídka Náklaďák strýčka Otty. Jezdili jsme kolem jednoho starého náklaďáku, který tam prostě stál, a já si říkal, že vypadá jako nějaká turistická památka. V místní jídelně jsem se na něj zeptal a servírka mi řekla o majiteli, který bydlí naproti: „Říká, že ten náklaďák musí hlídat, protože se k němu pořád plíží blíž.“ Hned jsem věděl, že o tom musím napsat příběh. Ale nakonec si musíte říct, co vás zajímá víc – zápletka, nebo scenérie? Já chci vyprávět příběhy. Ale snažíte se být tak pravdiví, jak jen to jde, obzvlášť proto, že vlastně lžete.
To je zajímavý pohled. Považujete se tedy za tvůrce příběhů, nebo spíše za jejich objevitele?Opravdu si myslím, že příběhy jsou nalezené artefakty. Moje práce je dostat z nich co nejvíc ven vcelku a nepoškozené. V tomto smyslu je to archeologie. Vidím se mnohem víc jako archeolog než jako nějaký dekoratér scény. Někdy se ten design příběhu před vámi prostě sám odhalí. Napsal jsem novelu Nadaný žák, která začala prostou myšlenkou: co by se stalo, kdyby mladý americký chlapec zjistil, že v jeho sousedství žije nacistický válečný zločinec? Příběh se přede mnou prostě sám odvíjel a já začal vidět ten design, jak ten chlapec začíná replikovat toho zlého starého muže. Bylo úžasné sledovat, jak se to děje.
Vaše díla jsou známá svými silnými, často až viscerálními emocemi. Co je podle vás účelem literatury?Jsem netrpělivý s lidmi, kteří píší suchým, intelektuálním způsobem. Mám představu, že literatura má být taková zpocená, blízká věc. Představte si noční klub na venkově, je sobota večer, všichni jsou opilí a tančí tak blízko u sebe. Přesně taková má být literatura. Má to být věc, která se k vám natáhne, popadne vás, vtáhne vás do toho zpoceného objetí a nepustí. Je to sexy, je to naštvané, jsou tam všechny základní emoce.
Vždy jsem psal s jasným pocitem, že to, co chci čtenáři udělat, je zranit ho a zároveň ho nadchnout. Není to jen negativní. Myslím, že ke knize by měl čtenář přistupovat s opatrností. Kniha by měla být něco, co je skutečně živé a v mnoha ohledech nebezpečné. Nesmíme redukovat fikci na nějakou intelektuální hru. O tom to být nemá.
Vaše kniha O psaní se stala biblí pro mnoho začínajících autorů. Bylo těžké ji napsat?Bylo to překvapivě těžké. Mnohem těžší, než jsem si myslel. Když jsem ji dokončil, říkal jsem si: „To je vážně všechno, co máš k umění a řemeslu psaní co říct?“ Ale očividně bylo. Když jsem odevzdal rukopis, vydavatel mi řekl, že je tam dost hrubý jazyk a že to bude problém dostat na střední školy. A já řekl: „Dobře.“ Chtěl jsem, aby to byl tak trochu „psanecký text“. Děti vezmou knihu vážněji, pokud je to něco, co si musí sehnat samy, než když jim to jen přidělí škola.
Jak vypadá váš typický psací den? Změnil se nějak v průběhu let?Pracuji asi čtyři hodiny denně, řekněme od osmi do dvanácti. A vstávám a jsem tím nadšený stejně jako dřív. Dělám si legraci, že psaní je skoro jako koníček, i když ho děláte profesionálně, protože to děláte jen krátkou dobu každý den. Dřív jsem u toho pouštěl hudbu, pěkně nahlas, a psal první draft. Ale jak stárnete, trochu vám ztuhnou převody. Dnes, když píšu první draft, většinou neposlouchám vůbec nic. Ale při přepisování – to je úplně jiná věc – si rock and roll pořád pouštím.
Zmínil jste, že jste přemýšlel o konci publikování. Můžete si ale představit, že byste přestal psát úplně?Ne, miluju psaní. Je to pecka. Ale dokážu si představit, že bych si řekl: „Tohle nepublikuj, jen by ses ztrapnil. Lidi řeknou, že už si jen požíráš vlastní ocas.“ Ale zkoušet nové věci, to vás udržuje svěží. Dělám teď na muzikálu s Johnem Mellencampem. Je to něco, co jsem nikdy předtím nezkoušel. A pokud máte jít na taneční parket jen jednou, neměli byste tančit jen jeden tanec. Měli byste zkusit i ty ostatní věci.
Komentáře
Okomentovat