Veronika Fiedlerová: Pozdravy záhrobí pro mě vždycky zůstanou prvorozeným dítětem
Veronika Fiedlerová píše příběhy, které spojují fantazii, melancholii a jemný horor. Pracuje v administrativě, má dvě děti a volné chvíle ráda tráví na místech, kde byste to nečekali — na hřbitovech.
Vaše tvorba je poměrně rozmanitá. Jak byste ji představila čtenářům, kteří vás zatím neznají?
Debutovala jsem duchařskou detektivkou Pozdravy záhrobí, kde likvidátor pojistných událostí Benedikt Klausner řeší podvody s pomocí nekromancie. Kniha má dvě pokračování — Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí — a mimo tuto sérii jsem napsala i temnou novelu Pomiluj smrt. Moje povídky se objevily v antologiích od městské fantastiky po horor, například v Hlubinách města, Když se peklo protrhlo či Smečce. Nejnovější příběhy vyšly ve sbírce Bolestíny, kde se Benedikt objevuje ještě jako mladík. I když mě často oslovují hororoví editoři, sama se cítím spíš autorkou fantastiky — moje texty bývají melancholické, vztahové a jemnější než klasický horor.
Začínala jste už v pubertě. Pamatujete si, co vás tehdy přimělo psát?
Byla to touha po vyprávění. Psala jsem příběhy o upírech a vlkodlacích, fanfikce k oblíbeným seriálům — prostě takové dnešní „young adult“. Kamarádky si moje sešity půjčovaly, později jsem přepisovala texty na počítači a posílala do časopisů a soutěží. Některé povídky dokonce vyšly. Jenže tehdy mi chyběly zkušenosti, životní i spisovatelské — autor do dvaceti let je ještě spisovatelská ponrava. Psát jsem na nějakou dobu přestala, a vrátila se k tomu až po letech, na rodičovské. Tehdy jsem chtěla mít něco svého, co nebude zahrnovat plenky, teploty a rostoucí zuby. Poslala jsem povídku do soutěže Vidoucí 2017 — a vyhrála. To byl začátek mé současné tvorby.
Vaše příběhy mají zvláštní atmosféru. Kde berete inspiraci?
Inspiraci hledám všude kolem: v lidech, které znám, i těch, které potkám jen na náhrobku. Datum narození a úmrtí dokáže vyprávět celý příběh. Inspirují mě také sny, výjimečně i noční můry — třeba právě ty stály za vznikem novely Pomiluj smrt nebo povídky Případ Čertovy rokle. Spíš než plánování dávám přednost intuici. Někdy znám jen začátek a nechám děj, ať se rozvine sám.
Jak vypadá váš běžný psací režim?
Nejčastěji píšu v neděli odpoledne, když si děti zalezou do pokojíčku. Nemám žádné zvláštní rituály — žádná hudba ani káva z hrnku „pro spisovatele“. Prostě otevřu dokument a začnu psát. Nejvíc mě baví moment, kdy se příběh před očima mění ve film a já ho jen zapisuji. Redakce mě neobtěžuje, naopak mě baví text ladit. Nejtěžší je najít na psaní čas a sílu, kterou se snažím rovnoměrně podělit mezi rodinu, práci, domácnost a další koníčky.
Vrací se k vlastním knihám po vydání?
Jen občas nahlédnu — většinou si pak si všimnu chyby a říkám si, že už to příště dělat nebudu. Kniha na papíře působí jinak než na monitoru, je to jako s dítětem před narozením — tušíte, jak bude vypadat, ale až když se narodí, je to skutečné.
Která vaše kniha je vám nejbližší?
Pozdravy záhrobí pro mě vždycky zůstanou prvorozeným dítětem — vím, že nejsou dokonalé, ale mají zvláštní místo v mém srdci. Naopak Pomiluj smrt je černá ovce rodiny, jiná, temnější a pro mě osobně náročná. Uvažovala jsem dokonce, že ji vydám pod pseudonymem.
Jak reaguje vaše okolí na psaní? Máte kolem sebe lidi, kteří vás podporují?
Manžel čeká, až budu vydělávat tolik co Rowlingová. Děti mě zatím nečtou, ale baví je moje trička s obálkami knih a fakt, že mám Instagram. Rodičům jsem psaní dlouho tajila. Mám dvě stálé bety, které čtou moje texty, ale čím dál víc spoléhám na editor(k)y a redaktor(k)y. Ti mají odstup, který autor potřebuje.
Jak zvládáte recenze?
Sleduju je. Potěší mě, když se čtenářům kniha líbí, protože nepíšu jen pro sebe. Negativní ohlasy se snažím brát jako zpětnou vazbu, pokud jsou konkrétní. Ale někdy se čtenář s knihou prostě nepotká. Když někdo napíše jen „blábol“, to autora nikam neposune.
Na čem aktuálně pracujete?
Dopisuju společenský román s detektivní linkou — nebo detektivku s prvky společenského románu, jak se to vezme. V hlavě už mám i další dva příběhy, které bych ráda napsala.
Co sama čtete?
Nejčastěji českou fantastiku, od sousedů třeba Juraje Červenáka. A ráda poslouchám cestopisy Ladislava Zibury.
Na závěr – co byste vzkázala čtenářům?
Nebojte se pojišťováků. Ani těch s nadpřirozenými schopnostmi.